Temnota mě tlačí vpřed

Černé×bílé, dobré×zlé… v životě se nám děje celá škála zážitků, prožíváme různé emoce… S dvojplamenem prožíváme všechno vyhrocené až do extrémů. Lásku, která vynáší do nebes, ale také utrpení tak silné, že smrt působí jako ono vysvobození.

Zažila jsem to, co popisuji výše. Ale opakuje se mi stále stejný vzorec. Na tom nejhlubším dnu sama sebe vždycky najdu tu sílu jít vpřed. Ani nevím jak. Už kolikrát jsem si říkala, že na to nemám, že už to nezvládnu, že ty lekce jsou příliš těžké. Ve finále ale vím, že si mnohé ztěžuju já sama. Ono jde totiž o to, že já (a možná i lidi obecně) potřebuju mít věci víceméně pod kontrolou. Když si nejsem něčím jistá, bere mi to půdu pod nohama. Takové to: “nevím, jak to bude dál, prostě nemám šajn”. Možná, kdybych se věcem dokázala lépe odevzdat, ty krize by nebyly tak bolestivé a přešly by stejně, jako přejde i ta nejhorší bouřka.

Nicméně ta největší bolest je to, co mě nutí se nejvíce posouvat. Bohužel to tak funguje. Když se máme dobře, nic nám nechybí, většinou máme spíš tendenci ustrnout, pokud nejsme vytrénovaní na to chtít “stále více”, lepší výsledky atd. Prostě zabředneme v naší komfortní zóně, kde je nám krásně.

To, co posílilo a posunulo můj svazek s dvojplamenem nejvíc, bylo vždycky vyhrocení určité situace. Prostě ta největší a nejhlubší krize, po které přišla rezignace. “Prostě na to seru, nemá to cenu, nechávám to být.” Paradoxně mi vždycky pomáhalo i trochu vzteku a nevraživosti. Záměrně píšu “trochu”, protože tyhle emoce akorát ničí mě. Ale takové to zdravé naštvání se na danou situaci tě opravdu může vyburcovat k tomu udělat něco jinak.

Ve vztahu s dvojplamenem se mi jako nejlepší taktika vždycky vyplatilo nechat to být. Netlačit, ubrat plyn a přestat pronásledovat. Opustit svoje naivní představy a touhy a podívat se na danou situaci realisticky. Normálně si říct, že “on mi za to prostě nestojí, ať si trhne nohou”. Ten největší mindfuck a zároveň i bolest ale tkvěla v tom, že realita vypadala nějak, ale v nitru se mi bouřilo to, že jsem cítila, že k sobě patříme.

Učím se být vděčná za každou tuhle krizi, protože když v ní jsem, tak vím, že z ní vyjdu zase silnější a s nějakým poučením pro příště. A jak snášíš krize ty?

24.8.2017

Jsem profesionální koučka a terapeutka, ale taky holka, která v roce 2011 poznala svůj dvojplamen. Mou největší vášní se stalo právě toto téma ve spojení s osobním rozvojem a spiritualitou. Chci sdílet každý krok mojí cesty, své zkušenosti, ale také další poznatky, které mohou pomoci ostatním lidem. Věřím, že svou energií jich pozitivně zasáhnu spoustu, a společně potáhneme za jeden provaz. <3 Pokud si nevíš na své cestě rady, kontaktuj mě a využij dvacetiminutovku se mnou. ;-)
20 minut konzultace zdarma
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *